Je to tak. Vznikne či vzniká nějaký příběh. Člověk něco několik let dělá a nepovažuje to za nijak zvlášť zajímavé. Zůstává za ním vryp. Rád však své příběhy vypráví a ostatní je rádi poslouchají. Často si pak uvědomí, že mu spousta důležitých věcí unikla a zůstala zapsána jen v myslích ostatních účastníků. On je pak odkázán na náhodná setkání a náhodná vyprávění a pravděpodobnost záchytu nové - či staronové - informace se v čase limitně blíží nule.

Můj otec se narodil v roce 1941. Vyčil se nástrojařem a od vyučení až do důchodu pracoval v Závodě na kuličková ložiska v Klášterci nad Ohří. Při odchodu do důchodu dostal od soudruhů ve vedení za věrnost 1 600 Kč, což dělá v přepočtu 40 Kč za rok. To dávám často k lepšímu.

S nastoupivší chudobou klesala postupně poptávka po vícehlavých hudebních souborech a důvěřivý lid se s vidinou brzkého blahobytu vedle bot na jedno léto a bund na jednu zimu smířil i s jednomužnými hudebními tělesy.

Narodil jsem se v roce 1963. Střední chemickou průmyslovku jsem dělal v Ústí nad Labem (námět na román), vysokou chemickou v Praze (materiál na trilogii). Vystřídal jsem potom několik zaměstnavatelů, mezi nimi i moderní akciovou společnost leninského typu ČEZ nebo tiché Oddělení klinické biochemie NsP v Kadani. Nemocnice, to byl tichý řád a vyloženě studijní prostředí. Naučil jsem se leccos s počítači. Nějaký čas jsem pak dělal v kabelové televizi internet provajdra. V zajetí déenes, cisek, proxyservrů a ajpíadres, to vše na pevné lince. Až do příchodu bezplatných připojení. Namlsal jsem se. Ne na prachy, ale na zajímavou práci. Pak z nouze v německé firmě vyrábějící křivé a poruchové blbosti do aut. Stydím se za to. Můj vedoucí, říkejme mu třeba Josef Čečil, byl řidič autobusu a samolibý blb. V mailech hrubky, excel používal jen jako čverečkovaný papír, ale mluvil německy. Vidím tu jisté podobenství s lidmi, kteří dřív plynně hovořili rusky, ale jinak byli k hovnu. Jeho šéf si říkal plaint manager, říkejme mu třeba Vítězslav Ernest. Byl přezíravým recitátorem manažerských brožurek a založením komouš. Až pojedete přes Klášterec, můžete se zastavit a tato dvě přirození si prohlédnout. Možná tam ještě budou a stojí to za to. Jinak ale upřímně radím se firmám tohoto typu obloukem vyhnout. Nejen že se nic nenaučíte, ale budou vás přesvědčovat, že to co umíte se vám k ničemu nehodí. Teda, upřímně, v těchto firmách fakt ne.

Teď jsem drobný živnostník. Programuji v Delphi a lidi kolem mne jsou už zase normální.