|
úvodní stránka |
minulost |
začátky |
současnost |
historky |
Na svatbách se muzikantům od nepaměti líbilo
Tak to je můj tatík ve svém živlu. Zpívá rád, zvláště v autě a v noci.
Málokdo z běžných smrtelníků si umí vybavit, jak umějí být umělcova rána krutá.
Otec jako harmonikář se dvěma hudebníky z party. Oba již dlouho žijí v Německu a dobře udělali.
To jsou mé začátky. Druhý zleva je Václav Jelínek, třetí Pavel Rech, oba již nežijí.
Maškarní ples. Otec je ta tichá panna v koutě u klavíru.
Tak to je IMPRO - v pozadí zleva Láďa Zavřel, František Dvořák a Miroslav Kůta.
Již asi víte, za jakých pohnutých okolností jsem se dostal ke zpěvu.
Další záběr z maškarního plesu.
|
Úvod
Je to tak. Vznikne či vzniká nějaký příběh. Člověk něco několik let dělá a nepovažuje to za nijak zvlášť zajímavé. Zůstává za ním vryp. Rád však své příběhy vypráví a ostatní je rádi poslouchají. Často si pak uvědomí, že mu spousta důležitých věcí unikla a zůstala zapsána jen v myslích ostatních účastníků. On je pak odkázán na náhodná setkání a náhodná vyprávění a pravděpodobnost záchytu nové - či staronové - informace se v čase limitně blíží nule.
Zpočátku jsem tomuto úkazu nevěnoval pozornost. Byl jsem mlád, paměť byla dobrá a necítil jsem potřebu dělat si záznamy. Znal jsem však kouzlo deníků a proto jsem si s malým zpožděním dělal poznámky ke každé naší hudební produkci. Databáze rostla, snímky se vršily a mne napadlo, že možná nadešel čas, kdy bych se měl měl pokusit vše nějak shromáždit a publikovat. Rozumí se, zadarmo.
Můj otec
Můj otec se narodil v roce 1941. Vyčil se nástrojařem a od vyučení až do důchodu pracoval v Závodě na kuličková ložiska v Klášterci nad Ohří. Při odchodu do důchodu dostal od soudruhů ve vedení za věrnost 1 600 Kč, což dělá v přepočtu 40 Kč za rok. To dávám často k lepšímu.
Na klavír hraje, co ho znám. Hrál dokonce ještě dříve, než jsme se seznámili, jak dokazuje i fotodokumentace a výpovědi očitých svědků. Přibližně okolo roku 1956 začal hrát s jistou kapelou v Klášterci nad Ohří, říkali si IMPRO. Nikdy jsem se pořádně nedozvěděl, co hráli. Nejspíš to, co se tenkát poslouchalo, a jak už to chodí, i něco co se poslouchalo krátce před tím. Když se okolo roku 1978 jejich parta rozpadla, s muzikou všichni skončili. Tak tomu říkám totální vyčerpání. Otec to naštěstí nevydržel dlouho. Jednou se nechal přemluvit a už to zase začalo. Jenom neměl svojí partu. Jednou hrál s tím, podruhý s tím. Někdy okolo roku 1983 zakotvil v hudebním seskupení JESENKA, později RAŠOVANKA, kde vydržel dosti dlouho, přibližně do roku 1991.
Krátké intermezzo
S nastoupivší chudobou klesala postupně poptávka po vícehlavých hudebních souborech a důvěřivý lid se s vidinou brzkého blahobytu vedle bot na jedno léto a bund na jednu zimu smířil i s jednomužnými hudebními tělesy.
Dobře, že zůstaly aspoň hospody. Když jsem byl v roce 1983 v Leningradu, tamější lidé pořádali oslavy a pitky výhradně doma. To byla však trochu jiná situace. Hospod tam bylo málo a součástí osvěžovny byla malá místnot mezi vchodem do hospody a
vchodem do samotného lokálu, která sloužila jako čekárna. člověk přišel, zeptal se "Kto paslednij", zjistil po kom jde a sedl si na jednu z lavic, které byly u stěn. Do dneška jsem tepochopil smysl té podivné regulace. Tak krásně jako v Rusku se tehdy nechlastalo asi nikde. Teď si nedělám prdel z Rusů, ale z komunistů. Jsou to hovada. Komunistický.
Já
Narodil jsem se v roce 1963. Střední chemickou průmyslovku jsem dělal v Ústí nad Labem (námět na román), vysokou chemickou v Praze (materiál na trilogii). Vystřídal jsem potom několik zaměstnavatelů, mezi nimi i moderní akciovou společnost leninského typu ČEZ nebo tiché Oddělení klinické biochemie NsP v Kadani. Nemocnice, to byl tichý řád a vyloženě studijní prostředí. Naučil jsem se leccos s počítači. Nějaký čas jsem pak dělal v kabelové televizi internet provajdra. V zajetí déenes, cisek, proxyservrů a ajpíadres, to vše na pevné lince. Až do příchodu bezplatných připojení. Namlsal jsem se. Ne na prachy, ale na zajímavou práci. Pak z nouze v německé firmě vyrábějící křivé a poruchové blbosti do aut. Stydím se za to. Můj vedoucí, říkejme mu třeba Josef Čečil, byl řidič autobusu a samolibý blb. V mailech hrubky, excel používal jen jako čverečkovaný papír, ale mluvil německy. Vidím tu jisté podobenství s lidmi, kteří dřív plynně hovořili rusky, ale jinak byli k hovnu. Jeho šéf si říkal plaint manager, říkejme mu třeba Vítězslav Ernest. Byl přezíravým recitátorem manažerských brožurek a založením komouš. Až pojedete přes Klášterec, můžete se zastavit a tato dvě přirození si prohlédnout. Možná tam ještě budou a stojí to za to. Jinak ale upřímně radím se firmám tohoto typu obloukem vyhnout. Nejen že se nic nenaučíte, ale budou vás přesvědčovat, že to co umíte se vám k ničemu nehodí. Teda, upřímně, v těchto firmách fakt ne.
Teď jsem drobný živnostník. Programuji v Delphi a lidi kolem mne jsou už zase normální.
Hrát po hospodách jsem začal okolo roku 1978 spolu se svým otcem a tehdy již končící skoupinou IMPRO. Vydělal jsem si na novou baskytaru Iris. S vlastním nástrojem bylo pochopitelně vše již snazší. Krátce poté jsem se začlenil do řad souboru JESENKA, kde jsem po boku starých znalců terénu Václava Jelínka a Ludvíka Nekoly získával první cenné zkušenosti. Poté jsem nějaký čas hrál rock a pop se skupinou SATELIT a poznal nové kamarády - Jindřicha Štrosse a Václava Lišku. Oba již nežijí, škoda. Potom jsem se vrátil k vesnickým tancovačkám a k Jesence. To už s nimi hrál i otec a zde jsme oba vydrželi až do naší odluky.
Malé zamyšlení
Často říkáme, že kultura zažívá úpadek. Hrají se staré věci, oprašují se už i sračky a mění se aranžmá tak, aby byl zdroj a zejména jeho úroveň co nejméně poznat. Množí se vykradači hrobů. Mladé zpěvačky přezpívávají hůře dobře nazpívané věci a nechávají se doprovázet zvuky ne nepodobnými zvukům vycházejícím z hudebních nástrojů na vietnamských jarmarcích. Otázka zní, jestli tomu tak nebylo vždy. Jestli takový úpadek není trvalý. Jestli v každé době nepůsobí umění a kultura dojmem vyčerpaných žebráků, které drží při životě dary od sponzorů a občasné injekce z ministerstva kultury. Možná to tak má být. Možná musí být staré věci nepřetržitě přehodnocovány, oprašovány a přezkušovány, aby pak mohly být některé z nich zase odloženy a definitivně prohlášeny za šunt. Třeba toto odumírající umění živí nové a mladé, tak jako je to u rostlin. Nežije snad mladé umění hlavně z kontrastu? Nedostal jsem se moc daleko? Serme na to...
Jak jsem se dostal ke zpívání
Bylo to někdy okolo roku 1988. Hráli jsme na dožínkách v Březně u Chomutova. Přivezla nás skříňová Avie, taková, co vozí lidi na pole. Nijak jsme si neutrhovali, pití bylo dost. Tenkrát se dost hrály věci od Kubeše. Asi Kubešovo vydavatelství obeslalo všechny kapelníky a něco jim slíbilo, ale ty písničky nestály za nic, lidi je neznali a koukali jak vrány. Bylo to za trest, pro muzikanty i pro posluchače. Náš kapelník Miroslav Tesárek je však protěžoval a zásoboval nás novým a novým plevelem. Navíc v notách bylo něco jiného, než se hrálo v rádiu. No a tento nesoulad jsme začali řešit při zpáteční cestě v setmělé skříni statkářské Avie. Slovo dalo slovo a za chvilku už jsme se mydlili. Musel to být docela zábavný pohled pro nic netušící zbylé dva muzikanty v kabině, když jsme vystupovali. Rozcuchaní, neupravení a jeden z nás s přeraženou sanicí. Byl to Ludvík Nekola a ránu původně určenou kapelníkovi dostal od otce. Následovala operace a pobyt v nemocnici, my jsme však museli hrát dál. A protože neměl kdo
zpívat, postavili mikrofony přede mne a otce. A už to tak zůstalo.
|
úvodní stránka |
minulost |
začátky |
současnost |
historky |
zaznamenáno
4304 přístupů na stránku