| úvodní stránka | minulost | začátky | současnost | historky |

Svatebčani a muzikanti, otec vpředu se saxofonem
Na svatbách se muzikantům od nepaměti líbilo
Otec u klavíru zpívající
Tak to je můj tatík ve svém živlu. Zpívá rád, zvláště v autě a v noci.
Probuzení
Málokdo z běžných smrtelníků si umí vybavit, jak umějí být umělcova rána krutá.
Hudební dýchánek
Otec jako harmonikář se dvěma hudebníky z party. Oba již dlouho žijí v Německu a dobře udělali.
Naše stará kutálka
To jsou mé začátky. Druhý zleva je Václav Jelínek, třetí Pavel Rech, oba již nežijí.
Někdo to rád horké...
Maškarní ples. Otec je ta tichá panna v koutě u klavíru.
IMPRO v době největší slávy
Tak to je IMPRO - v pozadí zleva Láďa Zavřel, František Dvořák a Miroslav Kůta.
Zpívám...
Již asi víte, za jakých pohnutých okolností jsem se dostal ke zpěvu.
Klikněte si...
Další záběr z maškarního plesu.

Úvod

Je to tak. Vznikne či vzniká nějaký příběh. Člověk něco několik let dělá a nepovažuje to za nijak zvlášť zajímavé. Zůstává za ním vryp. Rád však své příběhy vypráví a ostatní je rádi poslouchají. Často si pak uvědomí, že mu spousta důležitých věcí unikla a zůstala zapsána jen v myslích ostatních účastníků. On je pak odkázán na náhodná setkání a náhodná vyprávění a pravděpodobnost záchytu nové - či staronové - informace se v čase limitně blíží nule.
Zpočátku jsem tomuto úkazu nevěnoval pozornost. Byl jsem mlád, paměť byla dobrá a necítil jsem potřebu dělat si záznamy. Znal jsem však kouzlo deníků a proto jsem si s malým zpožděním dělal poznámky ke každé naší hudební produkci. Databáze rostla, snímky se vršily a mne napadlo, že možná nadešel čas, kdy bych se měl měl pokusit vše nějak shromáždit a publikovat. Rozumí se, zadarmo.

Můj otec

Můj otec se narodil v roce 1941. Vyčil se nástrojařem a od vyučení až do důchodu pracoval v Závodě na kuličková ložiska v Klášterci nad Ohří. Při odchodu do důchodu dostal od soudruhů ve vedení za věrnost 1 600 Kč, což dělá v přepočtu 40 Kč za rok. To dávám často k lepšímu.
Na klavír hraje, co ho znám. Hrál dokonce ještě dříve, než jsme se seznámili, jak dokazuje i fotodokumentace a výpovědi očitých svědků. Přibližně okolo roku 1956 začal hrát s jistou kapelou v Klášterci nad Ohří, říkali si IMPRO. Nikdy jsem se pořádně nedozvěděl, co hráli. Nejspíš to, co se tenkát poslouchalo, a jak už to chodí, i něco co se poslouchalo krátce před tím. Když se okolo roku 1978 jejich parta rozpadla, s muzikou všichni skončili. Tak tomu říkám totální vyčerpání. Otec to naštěstí nevydržel dlouho. Jednou se nechal přemluvit a už to zase začalo. Jenom neměl svojí partu. Jednou hrál s tím, podruhý s tím. Někdy okolo roku 1983 zakotvil v hudebním seskupení JESENKA, později RAŠOVANKA, kde vydržel dosti dlouho, přibližně do roku 1991.

Krátké intermezzo

S nastoupivší chudobou klesala postupně poptávka po vícehlavých hudebních souborech a důvěřivý lid se s vidinou brzkého blahobytu vedle bot na jedno léto a bund na jednu zimu smířil i s jednomužnými hudebními tělesy.
Dobře, že zůstaly aspoň hospody. Když jsem byl v roce 1983 v Leningradu, tamější lidé pořádali oslavy a pitky výhradně doma. To byla však trochu jiná situace. Hospod tam bylo málo a součástí osvěžovny byla malá místnot mezi vchodem do hospody a vchodem do samotného lokálu, která sloužila jako čekárna. člověk přišel, zeptal se "Kto paslednij", zjistil po kom jde a sedl si na jednu z lavic, které byly u stěn. Do dneška jsem tepochopil smysl té podivné regulace. Tak krásně jako v Rusku se tehdy nechlastalo asi nikde. Teď si nedělám prdel z Rusů, ale z komunistů. Jsou to hovada. Komunistický.

Narodil jsem se v roce 1963. Střední chemickou průmyslovku jsem dělal v Ústí nad Labem (námět na román), vysokou chemickou v Praze (materiál na trilogii). Vystřídal jsem potom několik zaměstnavatelů, mezi nimi i moderní akciovou společnost leninského typu ČEZ nebo tiché Oddělení klinické biochemie NsP v Kadani. Nemocnice, to byl tichý řád a vyloženě studijní prostředí. Naučil jsem se leccos s počítači. Nějaký čas jsem pak dělal v kabelové televizi internet provajdra. V zajetí déenes, cisek, proxyservrů a ajpíadres, to vše na pevné lince. Až do příchodu bezplatných připojení. Namlsal jsem se. Ne na prachy, ale na zajímavou práci. Pak z nouze v německé firmě vyrábějící křivé a poruchové blbosti do aut. Stydím se za to. Můj vedoucí, říkejme mu třeba Josef Čečil, byl řidič autobusu a samolibý blb. V mailech hrubky, excel používal jen jako čverečkovaný papír, ale mluvil německy. Vidím tu jisté podobenství s lidmi, kteří dřív plynně hovořili rusky, ale jinak byli k hovnu. Jeho šéf si říkal plaint manager, říkejme mu třeba Vítězslav Ernest. Byl přezíravým recitátorem manažerských brožurek a založením komouš. Až pojedete přes Klášterec, můžete se zastavit a tato dvě přirození si prohlédnout. Možná tam ještě budou a stojí to za to. Jinak ale upřímně radím se firmám tohoto typu obloukem vyhnout. Nejen že se nic nenaučíte, ale budou vás přesvědčovat, že to co umíte se vám k ničemu nehodí. Teda, upřímně, v těchto firmách fakt ne.
Teď jsem drobný živnostník. Programuji v Delphi a lidi kolem mne jsou už zase normální.
Hrát po hospodách jsem začal okolo roku 1978 spolu se svým otcem a tehdy již končící skoupinou IMPRO. Vydělal jsem si na novou baskytaru Iris. S vlastním nástrojem bylo pochopitelně vše již snazší. Krátce poté jsem se začlenil do řad souboru JESENKA, kde jsem po boku starých znalců terénu Václava Jelínka a Ludvíka Nekoly získával první cenné zkušenosti. Poté jsem nějaký čas hrál rock a pop se skupinou SATELIT a poznal nové kamarády - Jindřicha Štrosse a Václava Lišku. Oba již nežijí, škoda. Potom jsem se vrátil k vesnickým tancovačkám a k Jesence. To už s nimi hrál i otec a zde jsme oba vydrželi až do naší odluky.

Malé zamyšlení

Často říkáme, že kultura zažívá úpadek. Hrají se staré věci, oprašují se už i sračky a mění se aranžmá tak, aby byl zdroj a zejména jeho úroveň co nejméně poznat. Množí se vykradači hrobů. Mladé zpěvačky přezpívávají hůře dobře nazpívané věci a nechávají se doprovázet zvuky ne nepodobnými zvukům vycházejícím z hudebních nástrojů na vietnamských jarmarcích. Otázka zní, jestli tomu tak nebylo vždy. Jestli takový úpadek není trvalý. Jestli v každé době nepůsobí umění a kultura dojmem vyčerpaných žebráků, které drží při životě dary od sponzorů a občasné injekce z ministerstva kultury. Možná to tak má být. Možná musí být staré věci nepřetržitě přehodnocovány, oprašovány a přezkušovány, aby pak mohly být některé z nich zase odloženy a definitivně prohlášeny za šunt. Třeba toto odumírající umění živí nové a mladé, tak jako je to u rostlin. Nežije snad mladé umění hlavně z kontrastu? Nedostal jsem se moc daleko? Serme na to...

Jak jsem se dostal ke zpívání

Bylo to někdy okolo roku 1988. Hráli jsme na dožínkách v Březně u Chomutova. Přivezla nás skříňová Avie, taková, co vozí lidi na pole. Nijak jsme si neutrhovali, pití bylo dost. Tenkrát se dost hrály věci od Kubeše. Asi Kubešovo vydavatelství obeslalo všechny kapelníky a něco jim slíbilo, ale ty písničky nestály za nic, lidi je neznali a koukali jak vrány. Bylo to za trest, pro muzikanty i pro posluchače. Náš kapelník Miroslav Tesárek je však protěžoval a zásoboval nás novým a novým plevelem. Navíc v notách bylo něco jiného, než se hrálo v rádiu. No a tento nesoulad jsme začali řešit při zpáteční cestě v setmělé skříni statkářské Avie. Slovo dalo slovo a za chvilku už jsme se mydlili. Musel to být docela zábavný pohled pro nic netušící zbylé dva muzikanty v kabině, když jsme vystupovali. Rozcuchaní, neupravení a jeden z nás s přeraženou sanicí. Byl to Ludvík Nekola a ránu původně určenou kapelníkovi dostal od otce. Následovala operace a pobyt v nemocnici, my jsme však museli hrát dál. A protože neměl kdo zpívat, postavili mikrofony přede mne a otce. A už to tak zůstalo.

| úvodní stránka | minulost | začátky | současnost | historky |

zaznamenáno 4304 přístupů na stránku