| úvodní stránka | minulost | začátky | současnost | historky |

Lopatka

Bylo to ještě s velkou partou - to jsme hráli v pěti lidech. V Pětipsech u Kadaně se konal ples. Krásně mrzlo, zkrátka sezóna.
Jak už to na vesnici chodilo, sálu si celý čas nikdo nevšiml. Pořadatelé i hospodský ponechali přípravy jako vždy až na poslední chvíli. Přijeli jsme asi ho hodinu dřív. V sále se narychlo uklízelo, nosily se půllitry z hospody a bylo krátce zatopeno ve velikých kamnech. V sále byla zima a pověřený mládenec topil jak o život. Vytopit ale prostorný sál během třiceti minut není žádná legrace. Jinoch přesto dělal co mohl.
Kamna byla úmístěna pod pódiem a kouřová trubka vedla od kamen po stěně šikmo vzhůru směrem k místu, kde jsem stál s basou, a mizela ve zdi nad mojí hlavou. První hodinu mi bylo příjemně teplo až horko, považoval jsem to však zatím za výhodu. Protože v sále bylo stále chladno a mladík vyslechl i několik výtek, vystupňoval své topičské úsilí nadoraz. Co chvíli přikládal, pohraboval na roštu, kontroloval barvu ohně a vítězně se rozhlížel. To už bylo nahoře k nevydržení. Temeno hlavy jsem měl rozpálený a rukáv saka mě pálil přes košili, jakoby už doutnal. S posledním taktem jsem odložil basu a rovnou k topiči. Povídám mu: "Ještě jednou šáhneš na tu lopatku, tak tě s ní vemu přes koule".
Přivřel popelník, teplota v mísnosti se vyrovnala a byli jsme spokojeni všichni. Nejpíš i on, protože ho v ten plesový večer konečně někdo pochválil.

Komorní duo

Už to je dlouho, bylo mi asi devatenáct. Tenkrát jsme hráli jen ve čtyřech - harmonika, saxofon, buben basa. Byla sobota, večer jsme hráli jsme v Radonicích na plese.
Jezdili jsme hrát dvěma auty. Prvním jezdil kapelník, vozil nástroje, s ním Václav Jelínek, protože měl s sebou jen saxofon a klárinet a zabíral tak málo místa. Druhým autem jsem jezdil já s Ludvíkem Nekolou. První část vyrážela dřív, my jsme jezdili později.
Harmonikář nastoupil do auta a povídá: "Čtyři lidi, to je málo. Radonice maj velký divadlo, je to taková kulturní vesnice. Stavíme se ještě pro Brchla (trumpeta) s Fejkem (pozoun), jestli by s náma nejeli." Stavili jsme se a oni jeli. Museli jsme ale počkat, než se převlíknou a tak.
Přijeli jsme pozdě. Asi deset minut po osmé jsme vešli do sálu a ... oni už hráli. Buben a saxofon. To lze těžko popsat, to se musí slyšet a vidět. Saxofonista jako na potvoru zrovna s tím nejhorším bubeníkem široko daleko (Antonín Škoda) hrají v obsazeném divadle spolu sami Vejvodovu polku Škoda lásky. Myslím, že se chudák pan Vejvoda ten večer v hrobě dost vrtěl.
       

Křižíkova fontána

Bylo to krátce po roce 1990. Hraní ještě nebylo tolik, občas jsme hráli se starou kapelou a uvažovali o založení vlastního tělesa. Volné soboty a sem tam i pátky jsme trávili v kláštereckém Kulturním domě. Švagr si zde pronajal kavárnu a my jsme mu chodili pomáhat.
Během diskoték jsme točili pivo, prodávali v baru, vařili kafe. V létě se diskotéky odehrávaly na betonové ploše před kulturním domem. Hadici s pivem jsme protáhli okénkem ze sklepa ven, přinesli pult a pokladničku a točilo se venku. Venkovní diskotéka má pro návštěvníky to zvláštní kouzlo, že ji po ukončení vlastně nelze vyklidit. A tak, přestože již ustala hudba, diskžokej balí a alkohol se nenalévá, neházejí mnozí flintu do žita a snaží se vyloudit ještě sklenku či půllitr. Porůznu zde postávají hloučky návštěvníků a bez cíle se potácejí podnapilí jednotlivci.
Jednu z nich, říkejme jí paní Adámková, vytrhla z bloumání zničehonic vyvstavší potřeba močit. Opuštěný taneční parket byl sice stále ještě osvícen, ale sousedící travnatá plocha byla osvícena jen velmi spoře a k tomuto účelu tak přímo vybízela. Paní Adámková proto přešla na zatravnělou část, přešlapujíc stáhla kalhoty a kalhotky, přidřepla a uvolnila ventil.
A teď se to stalo. Její těžiště se nepatrně přesunulo dozadu. Tento výkyv již nestihla dorovnat. Ladně se překulila na záda, kolena stále před obličejem, a před námi dvěma se rozprostřel úchvatný obraz. Zlatavá moč tryskala do výše a díky diskotékovým světlům byly letící kapky, praménky i krůpěje chvíli třpytivě modré, tu průzračně fialové či dočista zlaté, na okamžik jim zas světla propůjčila svoji svěží zeleň. Tu a tam byly kapky proťaty ostrým bílým světlem okolojedoucího auta, to se pak vodotrysk měnil v divoké sršení jisker. Před našimi zraky se odehrával opravdový ohňostroj. Pozorovali jsme ten přírodní úkaz a tajil se nám dech.
Vše je bohužel pomíjivé a i paní Adámkové po chvilce vyschly prameny. Její nová přezdívka - Křižíkova fontána - jí ale už zůstala.
Potulní muzikanti z jiného úhlu

| úvodní stránka | minulost | začátky | současnost | historky |

zaznamenáno 32903 přístupů na stránku